Někdy stačí jediná věta k poukázání na mnohem širší problémy. Zpěvačka Theodora nedávno energicky a s humorem reagovala na sexistické a rasistické komentáře o svém těle. Její reakce vrhá světlo na přetrvávající realitu černošek ve francouzské hudbě.
Poznámky o jejím těle, které zdaleka nebyly neškodné
Theodora, známá svým hitem „Kongolese sous BBL“, se podělila o své zkušenosti s poznámkami, které sužovaly její kariéru: „Nemáš tak velký zadek.“ Za tímto komentářem se skrývá mnohem víc než jen prostý úsudek: je to vyjádření exotické a reduktivní vize, kdy je tělo černošky posuzováno a kategorizováno ještě předtím, než je její umění vůbec slyšet. Tento typ komentáře redukuje její práci zpěvačky a skladatelky na objekt fyzického komentáře a ignoruje kreativitu, techniku a humor, které jsou v jejím uměleckém směřování již přítomny.
Prezentované jako „vtipy“ nebo „názory“, tyto poznámky nikdy nejsou neškodné. Přispívají k normalizaci každodenního násilí, kde jsou černošky často vnímány především jako těla, která je třeba hodnotit, spíše než jako umělkyně, které je třeba obdivovat. A přesně to Theodora odsuzuje: potřebu připomínat lidem, že její umění se neomezuje jen na její vzhled.
Misogynoir: Když se sexismus a rasismus protnou
Když Theodora mluví o „rasistických mužích“, odkazuje na specifický jev: misogynoir. Tento termín, který již používají umělkyně jako Aya Nakamura a Yseult, popisuje specifickou formu diskriminace zaměřené na černošky, kde se kombinuje sexismus a rasismus. Talent těchto umělkyň je zpochybňován, jejich úspěchy bagatelizovány a jejich těla zkoumána ze všech úhlů.
Theodora vysvětluje, že musí „pětkrát usilovněji bojovat“, aby ve francouzském hudebním průmyslu existovala. Tato skutečnost zdůrazňuje, jaké mimořádné úsilí musí černošští umělci vynaložit, aby získali uznání, a jak křehká zůstává jejich viditelnost tváří v tvář přetrvávajícím stereotypům. Její příběh, který zdaleka není jen pouhým osobním pláčem, je spíše odrazem příběhu mnoha žen, které si každý den musí prosazovat svou legitimitu.
Zobrazit tento příspěvek na Instagramu
Politické poselství sdělované hudbou
Theodorin přístup je obzvláště inspirativní tím, jak transformuje svá sociální média a rozhovory do platformy. Každé slovo, které pronese, se stává formou podpory pro ty, kteří se cítí neviditelní. Vysvětluje, že její hlasy rezonují zejména s „mnoha mladými černošskými dívkami“, které se v jejím obrazu a příběhu mohou vidět v odrazu.
Tento politický rozměr není v hudebním světě ničím novým: mnoho černošských umělců využívá svou slávu k dosažení kulturních změn. Sama Theodora říká, že v hudbě nyní mají „větší moc než v politice“ měnit smýšlení. Její aktivismus ukazuje, že viditelnost a sebepotvrzení jsou mocnými nástroji k boření stereotypů a prosazování rovnosti.
Úspěch, který boří stereotypy
Navzdory kritice a nevhodným poznámkám Theodora nadále slaví obrovský úspěch. Její hity se neustále vydávají, její koncerty se vyprodávají a její oznámení o vystoupeních na velkých místech a festivalech dokazují, že její talent je široce uznáván. Tento úspěch vyvrací všechny reduktivní narativy, které se ji snaží omezit na její vzhled nebo ji zredukovat na karikaturu. Theodora ukazuje, že černoška může vnutit svůj vlastní styl, svou hudbu a svůj image, aniž by se omlouvala za to, že je sama sebou. Kritiku proměňuje v sílu a její umělecké volby se stávají prohlášením svobody a sebepotvrzení.
Theodorina reakce na sexistické a rasistické poznámky je v konečném důsledku mnohem víc než jen virální vtip: je to jasný vzkaz pro všechny, kteří bojují za to, aby byli slyšet a respektováni. Ukazuje, že je možné uspět v prostředí stále poznamenaném stereotypy a zároveň zůstat věrný sám sobě. Připomíná nám, že ani nevhodný humor, ani předsudky by neměly dusit kreativitu a hlas žen.
