Pět let po pandemii covidu-19 se práce na dálku v mnoha firmách rozšířila. Je chválena pro svou flexibilitu a oslovuje jak zaměstnance, tak zaměstnavatele. Nová zpráva společností McKinsey a Lean In však zdůrazňuje nečekanou nevýhodu: práce na dálku zřejmě více brzdí kariéru žen než mužů.
Menší uznání a klesající povýšení
Do roku 2025 bude 22 % amerických zaměstnanců pracovat převážně na dálku, ale zdá se, že tato flexibilita zhoršuje některé již existující nerovnosti. Ženy pracující na dálku jsou pro své nadřízené méně viditelné a náchylnější k nevědomým předsudkům, které spojují fyzickou přítomnost s profesním závazkem.
Čísla mluví sama za sebe: v posledních dvou letech byly ženy pracující na dálku povyšovány méně často než ženy pracující v kanceláři, což je trend, který se mužů nedotýká stejným způsobem. Zpráva rovněž zdůrazňuje pokles politik rovnosti: téměř 20 % společností uvádí, že již nepřikládají zvláštní význam pokroku žen, a téměř 30 % ženám jiné barvy pleti.
Některé organizace dokonce omezily své mentoringové a interní programy zaměřené na kariéru žen. Zpráva shrnuje: „Stigma flexibility brzdí ženy: když přijmou režim práce na dálku, jejich kolegové se často domnívají, že jsou méně angažované.“
Přetrvávající psychická zátěž
K tomu se přidává problém domácí pracovní zátěže, která je pro ženy těžší. Podle INED tráví 37 % žen pracujících na dálku alespoň dvě hodiny denně domácími pracemi, ve srovnání s 21 % mužů. Rodinné přerušení a nedostatek vyhrazeného pracovního prostoru snižují jejich vnímanou produktivitu a dostupnost interních příležitostí.
Práce na dálku, jejímž cílem je podpořit lepší rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, zdůrazňuje složitou realitu: bez inkluzivních politik a spravedlivého rozdělení domácích povinností riskuje zhoršení právě těch nerovností, které slibovala napravit. Aby se ženy mohly dále rozvíjet, musí být flexibilita doprovázena skutečným uznáním a spravedlivou kulturou řízení.
